Poprava významné národně socialistické političky Milady Horákové v červnu 1950 ukázala, že se komunistický režim nezdráhal sprovodit ze světa ani ženu, která předtím dokázala přežít nacistické útrapy. S Horákovou uspořádala zkomunizovaná justice exemplární politický monstrproces, na jehož konci byly čtyři absolutní tresty a několik doživotí.
Horáková byla po druhé světové válce přední političkou národně socialistické strany. Žena, která přežila nacistické věznění, kdy měla být původně odsouzena k trestu smrti a sama se hájila v němčině, upozorňovala na nebezpečí totality. Po únorových událostech z roku 1948, kdy KSČ převzala absolutní moc, Horáková složila na protest poslanecký mandát a odešla do politického ústranní. Věděla, že po únoru 1948 těžko může ze své pozice hájit své dosavadní politické pozice.
Jenže tím dramatické události, které měly o dva roky později tragické vyústění, teprve začaly. Horáková pracovala po složení poslaneckého mandátu jako sociální referentka Ústředního národního výboru. Měla sice možnost opustit Československo, i když mohla, protože zhruba do poloviny roku 1948 byly hranice propustné, ale nakonec se k odchodu neodhodlala. To se nakonec ukázalo jako osudné. Horáková udržovala kontakty s Petrem Zenklem či Hubertem Ripkou, kteří byli čelnými představiteli národních socialistů před únorem 1948. Horáková se zapojila do protikomunistických aktivit, byla součástí politické šestky, kterou tvořil ještě Josef Nestával, František Račanský, Josef Čupera, Karel Šobr a František Dlouhý. K tomu dodejme, že tyto aktivity nemohly v žádném případě ohrozit, ba svrhnout komunistický režim a nebyly trestné ani podle tehdejších zákonů.
„Nepřátelé režimu“
Na začátku září 1948 se Nestával s Horákovou zúčastnili schůzky na faře ve Vinoři, kde s dalšími bývalými vysokými politickými činiteli jako Zdeňkem Peškou či Vojtou Benešem zvažovali společný postup a další aktivity proti neomezeným poúnorovým vládcům. Nicméně komunistický režim jakékoliv aktivity, které jsou v běžné demokratické společnosti považovány za vyjádření názoru a osobního postoje hodnotili podle zákona na ochranu lidově demokratické republiky za protistátní. A právě schůzka ve Vinoři, jakkoliv z ní nevyplývaly v podstatě žádné konkrétní závěry, byla jednou ze záminek k pozdějšímu zatčení Horákové a dalších politiků. Z pozdější obžaloby Státní prokuratury v Praze: „Obžalovaná Horáková zorganisovala iilegální vedení národně-socialistické skupiny, která se pravidelně scházela od srpna 1948 do září 1949. Na schůzích byly projednávány jednak všeobecné pokyny, které před svým útěkem dal pro illegální činnost zrádce Petr Zenkl, jednak byly vypracovány informace a pokyny vlastní. Bylo dojednáno, že bude volen postup, který nezpůsobí zbytečné ztráty sil, které si šetřili pro akce při realisování svých konečných cílů, jimiž byla záškodnická činnost proti republice při jejím ozbrojeném napadení západními imperialisty.“
Horáková se dostala do hledáčku Státní bezpečnosti a ta se ve vhodný okamžik chystala zakročit. To se nakonec stalo 27. září 1949, když byla Horáková v zaměstnání. Původně zasahovala v bytě Horákových, jejímu manželovi Bohuslavovi se podařilo v nestřežený okamžik a s velkým štěstím ještě v bačkorách utéct. Varovat svou manželku už nestačil. Horáková se rychle dostala do osidel zkomunizované kabinetní justice, která s ní připravovala ve spolupráci se sovětskými poradci a nejvyšším vedením KSČ exemplární politický proces. Na lavici obžalovaných stanuli političtí oponenti komunistů – osm bývalých funkcionářů předúnorové národně socialistické strany, dva sociální demokrati, dva lidovci a jeden trockista, Záviš Kalandra, který ve 30. letech kritizoval politické procesy v Sovětském svazu. Horáková byla obžalována z velezrady a vyzvědačství. V obžalobě Státní prokuratury můžeme číst: „Zažalované záškodnické spiknutí proti republice představuje komplot zločinných živlů, od vyvlastněných továrníků, přes politické ztroskotance, bezohledné kariéristy a trockistické škůdce dělnické třídy, živly, rozhodnuté z nenávisti k socialismu a republice bojovat nejzločinnějšími prostředky proti šťastné budoucnosti československého pracujícího lidu.“
Tvrdý nátlak a mučení
Proces, jenž trval od 31. května do 8. června 1950, a probíhal po sovětském vzoru s otázkovými protokoly, doprovázel tvrdý nátlak na vynucené přiznání, nechybělo ani mučení, jímž si musela projít i Horáková. Sovětští poradci, kteří se na průběhu podíleli, žádali takový proces, který by sloužil jako odstrašující prostředek pro skutečné i domnělé oponenty komunistického režimu. Někteří prokurátoři, kteří měli v podmínkách komunistické diktatury velkou moc, se jeli školit i do Maďarska, kde proběhl na podzim roce 1949 politický proces s László Rajkem. Všichni obžalovaní se museli nazpaměť naučit svou výpověď, v níž se bezvýhradně přiznávali ke skutkům, které nikdy nespáchali a nemohou být kvalifikovány ani v komunistickém systému za trestné. Nicméně právě s Horákovou měli prokurátoři a osnovatelé velký problém, protože se odchylovala od svých odpovědí. Před soudem například řekla, že nesouhlasila s průběhem únorových událostí a také pozitivně hovořila o Edvardu Benešovi. Odmítla se navíc zříct svého vnitřního přesvědčení. Jestliže Horáková „nevhodně“ pokračovala v odpovědích, které osnovatelům soudního divadla nezapadaly do scénáře, byl filmový záznam procesu přerušen.
Na druhé straně je jasné, že pokud bylo předem rozhodnuto o vině a trestu, je v takové situaci naděje na obhajobu nulová a jde jen o to, kdo vlastně přežije a kdo skončí na popravišti. Vzhledem k tomu, že komunisté usilovali o to, aby byl proces skutečně exemplární a měl zastrašující účinek, rozhodli o tom, že bude popravena s třemi obžalovanými i žena. Horáková se sice na počátku domnívala, že se může jako právnička hájit a vyvrátit absurdní konstrukce iniciátorů smutného soudního divadla, záhy seznala, že o žádném spravedlivém procesu nemůže být ani řeči. A jistě si to uvědomili i další obžalovaní. Proces navíc provázela intenzivní propagandistická kampaň, která cíleně v lidech vybičovala nízké pudy. Do soudní síně tak putovaly tisíce rezolucí z pracovišť, úřadů či škol, které požadovaly co nejpřísnější potrestání „zrádců a špionů“. Co možná zarazí v této souvislosti nejvíc, je skutečnost, že soudu posílali podobné rezoluce i malí školáci, patřičně ideologicky zpracovaní. Je zřejmé, že v takové atmosféře nemohou padnout nízké tresty, ba právě naopak.
Drakonické tresty
Dne 8. června 1950 vynesl Státní soud v Praze rozsudky. Byly kruté. Čtyři obžalovaní byli odsouzeni k absolutnímu trestu – Milada Horáková, Záviš Kalandra, Oldřich Pecl a Jan Buchal. Doživotí dostali Jiří Hejda, Antonie Kleinerová, František Přeučil a Josef Nestával. Horáková se sama neodvolala, udělala to za ni její rodina. Tehdejší prezident Klement Gottwald na okamžik u Horákové jako jediné zvažoval udělení milosti, měla v té době 16letou dceru Janu. Jenže chvilkový záblesk lidskosti musel jít stranou, milost nakonec odmítl ve prospěch předem připraveného scénáře. A nepomohly přímluvy řady světových osobností, jako byl Albert Einstein či filozof a matematik Bertrand Russell. Horáková si přála se setkat s knězem, což jí bylo umožněno. Naopak dopisy, které chtěla předat své jediné dceři, k ní nedoputovaly, až v roce 1990, kdy jí byly po 40 letech předány tehdejší ministryní spravedlnosti Dagmar Burešovou.
Dne 27. června 1950 tak šla Horáková s dalšími na popraviště. I zde komunisté projevili svou krutost, protože záměrně nechali popravit ženu jako poslední. Horáková měla být svědkem toho, jak umírají její političtí přátelé. Dělnická prokurátorka Ludmila Brožová-Polednová, která byla ze služební povinnosti na místě, se údajně usmívala a popíjela koňak… Alespoň u ní však polistopadová justice neselhala. Byla odsouzena za svůj podíl na justiční vraždě Milady Horákové k 6 letům odnětí svobody nepodmíněně, který si sice díky milosti celý neodseděla, ale spravedlnost v tomto případě nezůstala slepá.
Horáková byla jedinou ženou, která byla v totalitním Československu popravena z politických důvodů. Byla to velmi statečná žena, která se i pod obrovským nátlakem nezřekla svého vnitřního přesvědčení.
Zdroj: ebadatelna.cz
Autor/Licence fotografie: Gampe – Vlastní dílo, CC BY-SA 4.0